Adam Lambert Talks About Crazy Fan Encounters

Adam Lambert vypráví o bláznivých setkáních s fanoušky, o  své závislosti, o nejhorším rande a nejhorší práci svého života

Překlad @DrakulkaCZ

(M): Mám rychlou salvu otázek, které ti chci položit.

(A): Ok.

(M): Když nebudeš chtít odpovědět, řekni „Dál“. Ale jdeme na to: Jedna věc, kterou děláš denně. Mimochodem, já tomu říkám rychlé kolo – ale je to – což bych asi neměl, protože je to to nejpomalejší…

(A): (Smích)

(M): Jedna věc, kterou děláš denně. Pane Adame Lamberte?

(A):  Mám závislost na svém mobilu. První věc, kterou udělám po probuzení, je, že se natáhnu a projíždím textovky, maily, pak jdu jako na Twitter, Facebook, Instagram… To je taková závislost!

(M): Dokážeš si představit, že by ses probudil před dvaceti lety a my všichni – přestože jsme si to zažili – bychom začali bláznit, protože bychom okamžitě chtěli k životu mobil?

(A): Jo. A víš, už jsi někdy ztratil svůj telefon? Nebo rozbil? To je, jako by ti uřízli ruku! Je to…

(M): Je to hnusné!

(A): Mám pocit, že potřebujeme… Zanedlouho budeme mít terapeutické skupiny nebo něco takového.

(M): Jako v Malibu – odvykací kúry na telefony, selfie…

(A): Jo, odvykačky mobilů.

(M): Jo. Nejhorší čas na žádost o selfie s Adamem Lambertem?

(A): Nejhorší čas… Jako když zrovna jím! Doslova když si vkládám jídlo… Když sedím u večeře a krmím se.

(M): A když máš na lžíci jídlo a…

(A): Jako když jde vidlička doslova… 

(M): (Smích)

(A): Když zajíždí do garáže. (vysokým hlasem) „Můžu se s vámi vyfotit?“ (a svým) A já: „Můžu polknout nebo?“ (Smích)

(M): Dobrý psycho – miluju tyhle psychedelické příběhy. Většina tvých fanoušků – teď budu trochu prorokovat – jsou báječní, skvělí, nádherní lidé…

(A): To jsou!

(M): Vždycky čas od času…

(A): A všechno, co se děje, je většinou z lásky. Takže když jdeš k jádru, nic není takový psycho.

(M): Ale některé věci jsou dost divné.

(A): Jo, stávají se divné věci.

(M): Poskytni mi jednoho psychedelického fanouška. Musíš mít prostě něco přehnaného!

(A): Hm… Snažím se vzpomenout si na něco fakt dobrého…

(M): Dokonce i já jednoho takového mám.

(A): Ok.  (Smích) Tohle je dobrý. Takže – odcházel jsem v New Yorku z charitativní akce a byli jsme potom v zákulisí a můj produkční asistent říkal: Ok, jsou tu auta, takže vyrazíme. Tak jsme vyšli ven, tam byli nějací fanoušci, kterým jsem zamával, něco jsem napodepisoval, vyfotil se. A jdu do svého auta a víš, auto je zaparkované, takže jdu dozadu na sedadla pasažérů. A nastupuju do auta na jedné straně a chci se posunout, víš, protože za mnou nastupuje můj člověk, a na tom druhém sedadle vzadu v autě někdo je! A tak se podívám a je tam žena a ona prostě… Ona sedí a zírá přímo na sedačku před sebou, jako kdyby platilo, že když se na mne nepodívá, tak ji neuvidím. Takhle se… Ona jako: „Já tady nejsem. Já tady nejsem. Nejsem tady.“

(M): Co já to sakra…

(A): A byla prostě zticha. A to je velmi znepokojující. Tak jsem se na ní podíval a začínám: „Nazdar!“ A otáčím se zpátky na osobu, která mně stráží, něco jako: (šeptem) „Já nevím, kdo je ta v autě?“

(M): (Smích)

(A): A on: „CO TO sakra…?!“ A obejde to auto, otevře dveře a spustí: „Co tady děláš?!“ A ona: „Eeeeeehm…“ A prostě se na nikoho nepodívá, jakoby: Když nenavážu oční kontakt a nic neřeknu, tak tu nejsem. To byla nejdivnější věc na světě!  A on: „Musíš odejít!“ A ona: „Hmmmmmm, Ok.“ A vystoupila z vozu. Tahle žena, tahle fanynka, proklouzla do mého auta a čekala tam na mě!

(M): Bože, já bych…

(A): To bylo úžasný, to byl vlastně dost odvážný tah.

(M): To bylo dost…

(A):  Svým způsobem to bylo působivé.

(M): Viděl jsi ji od té doby?

(A): Ne.

(M): Nebo předtím?

(A): Ne!

(M): Ať jsi kdokoliv…

(A): Ona je utajená.

(M): Jsi třída!

(A): Viděl jsi někdy nějakého ducha nebo UFO? Věříš na ně?

(A): Už jsem pár děsivých momentů zažil. Cítím, jakoby… nemyslím si, že bych někdy viděl UFO. Ale pár podivností… vnímal jsem přítomnost něčeho, co dělalo hluk nebo se pohybovalo… Nevím, jestli na to věřím, ale… možná.

(M): Jednoho dne jsem…  Já mám tetování X-Files, to vysvětluje vše.

(A): Mám pocit, že nemůžu říct, že neexistují. Nemůžu udělat tohle definitivní prohlášení. Něco tam venku je.

(M): Dobře. Příběh nejhoršího rande. Jeden mi musíš poskytnout.

(A): Nejhorší rande…

(M): Moje srdce je město duchů!

(A): (Smích)

(M): Tak ať tomu věřím!

(A): Jo, už jsem jich kus vyloučil.

(M): (Smích)

(A): Já nevím… Snažím se pomyslet na nějaké špatné. Jako specificky…

(M): Můžeš to přeskočit.

(A). Měl jsem spoustu mizerných rande. Řekněme to takhle.

(M): Vy tam – víte, o koho jde.

(A): Přesně! (Smích)

(M): Už tě někdy  – tohle není nic špatného, tím se obvykle musí projít – už tě někdy vybučeli (vypískali)?

(A): Ano. Vybučeli mne.

(M): Vykládej.

(A): Nejhorší zaměstnání, které jsem jako interpret kdy měl: Pracoval jsem v show v Lake Tahoe. A… Tohle není právě teď nejlepší (ohledně na vysílání)… Byl jsem – víš, byl jsem dole v LA, před Idolem jsem dělal hodně divadlo a zpěv. A víš, jako tvůrčí umělec a člověk prostě musíš platit účty. A mně došly peníze z posledního vystoupení, co jsem měl, a byl jsem fakt v koncích. Potřeboval jsem vystoupení, tak jsem něco obvolal a tenhle producent mi řekl: Hele, máme tam show s holkama nahoře bez a potřebujeme do toho zpěváka – chlapa, aby zazpíval mezi tím dvě písničky.

(M): (Smích)

(A): Je to taková bradavková show, ok? Víš? A jako – Já jsem viděl topless show ve Vegas, která byla velmi nóbl, svým způsobem krásná a umělecká. To může být v pohodě, nejsem prudérní, to zní jako angažmá. Ale později mi popsali tu práci, jak to bude opravdu sofistikovaná, krásná show… A já: V pořádku, v pohodě. A vzal jsem tu práci a přestěhoval jsem se na léto do Lake Tahoe – což bylo krásné, měl jsem kolo a těšil jsem se, jak budu první den nacvičovat. A divadlo, které mi popisovali jako skvělé umělecké dílo je doslova tak pro třicet diváků, ty malé kulaté stolky, je to jako by ho pravděpodobně postavili tak v roce 1972, nevyměnili koberec, zavánělo trochu masturbací, bylo to zaneřáděné a tak špinavé. Žehnám vašim srdcím, pokud někdo poslouchá tam, kde jsem to podnikal, byly tam nejmilejší holky na světě, ale byl důvod, proč u toho zůstaly v Lake Tahoe. Nebyly jako holky ve Vegas, byly to holky jako z Lake Tahoe. Ok? Byly o pár úrovní níž – co do kvality…

(M): (Smích)

(A): a talentu a já… tam vyšňořený, naučil jsem se svoji píseň – byla to taková velká dramatická mocná balada – jako rocková balada. A celej jsem se do toho vložil. Když jsme rozjeli tu show – oni nenaplnili ani těch třicet míst,  naplnili tak deset míst za večer, ale opilýma chlápkama, který se přišli podívat na bradavky. Ne poslechnout si můj zpěv!

(M): Oni nechtěli žádnou tvojí část… (Smích)

 (A): Ne, žádnou. Já byl ten poslední kluk, kterého by chtěli – oni v první řadě nechtěli vidět žádnýho kluka! Oni chtěli vidět holky. A nechtěli, abych jim zpíval svojí silnou baladu…

(M): Ty holky byly s tebou na pódiu při zpěvu, jako že by tančili, když jsi zrovna zpíval?

(A): Ony mne tam jakoby dovedly, to byl jako úvod: Hele, bradavky… a tady je Adam!

(M): (Smích)

(A): A… Víš, musím říct – těm chlápkům, co byli každou noc v publiku, byly putna moje city nebo skutečnost, že se fakt snažím. A oni prostě: „Hej, vypadni z toho pódia! Kdo je tu kvůli tobě?! No tak, co je tohle za kluka?“ Doslova se chechtali, pili, házeli věci – bylo to to nejtrapnější dno – bylo to moje rockové dno.

(M): Ó můj bože! Odnesl sis z toho něco?

(A): Show musí pokračovat! Show musí pokračovat. Myslím tím, že jsem prostě musel zpívat dál, přestože mi to lidi dávali sežrat.

(M): Bože, tohle je směšné!

(A): Utváří to charakter.