Adam Lambert

Rozhovor Adama Lamberta pro časopis Attitude

 

Za překlad moc děkuji Drakulce (@DrakulkaCZ)

 

Adam Lambert -vychvalovaná náhrada doposud nenahraditelného Freddieho Mercuryho – se má každou minutou se mnou sejít v hale londýnského hotelu Corinthia. Sedím nenápadně u stolu pod nádherným lustrem Baccarat – uprostřed takových hvězd jako je Rebel Wilson nebo japonský premiér, nikoho menšího – mám ty nejodolnější sluchátka, jaké může novinář mít, zastrčené do výstředně opouzdřeného iPhonu, který může patřit jedinému člověku. Jsou v něm čtyři bezejmenné nahrávky z jeho zuřivě očekávaného třetího alba, pečlivě vybrané a poskládané v Lambertovsky určeném pořadí pro mou radost z poslechu.

S producentským duem Max Martin a Shellback u kormidla tohoto projektu bude nová muzika pro britské posluchače – kteří se většinou obeznámili s Adamem jako s okouzlujícím novým frontmanem legendárních Queen při jejich novoroční show a turné, které následovalo  –  příjemně chytlavý šok. Afektovaný glam-rock – pro který byl znám jako sólový umělec v American Idol (Superstar) a ze dvou alb, která pronikla do špiček hitparád ve (Spojených) Státech – byl povolán aby vytvořil cestu novému zvuku, který se jistě zařadí vedle populární muziky na téhle straně „louže“ a navzdory neochotě jeho PR týmu aspoň něco naznačit, jsem nabyl silného dojmu, že tím hlavním singlem, který prorazí transatlantické hranice, byla hned ta první píseň, kterou jsem slyšel.

Adamova hudba doslova pasuje k jeho postgayovskému (post-gay) období. Vypovídá o zalíbení a lásce ke stejnému pohlaví, ale přesto se s ní může ztotožnit šestnáctiletá dívka v Missisipi nebo 30tiletý gay v Londýně, stejně jako je tomu u Lonely Hour Sama Smitha. Když jsem prvně slyšel název alba The Original High, udělal jsem si unáhlené předsudky, že název pochází z drogového opojení – o kterém kdysi řekl jednomu novináři – které zažil na festivalu Burning Man v Nevadě v roce 2008. Tam měl na autobusu s umístěnými plamenomety na střeše, při experimentu s „jistými houbami“, psychedelické zážitky a došel k poznání, že musí dosáhnout svého snu tím, že zkusí americkou talentovou show, ve které – jak jsme viděli – počala jeho sláva. Rychle jsem zjistil, že je tam víc dimenzí než jen tato.

Adam se nevynořil dřív, než jsem začal s mými neplodnými pokusy vymámit názvy písniček z jeho publicistky (mluvčí). Byl bezchybně oháknutý do vkusného černého saka a kožených kalhot, ověšen zlatými šperky a pozitivně vyzařoval hvězdné kvality. Nepotřebujete fanouška Adama Lamberta (Glamberta – pro vaši informaci), abyste věděli, že je „někdo“, ale jeho přítomnost zároveň dýchá vřelostí, laskavostí a fůrou humoru. Vyměnili jsme si zdvořilosti a posadil se na židli vedle mne a pochválil mi moje šedé semišové boty s vysokou gumovou podrážkou (Brothel creepers), které jsem si vzal v nestoudném pokusu dosáhnout jeho brzkého uznání. „Vypadá to tu jako „creeper“ koutek,“ zavtipkoval a vykopnul nohy nahoru.

Takže kamarádství hipsterských bot bylo pevně uzavřeno, a protože byl tak dychtivý dozvědět se ode mne zpětnou vazbu jako já slyšet jeho odpovědi, zariskoval jsem a tipnul jsem si nový single: „Je to ten první, že jo? To bude můj oblíbený.“ Rozsvítil se.

Adam: Jsem rád, že se ti líbí. Mně se líbí, jak je to jedna věc a pak najednou udeří ten rytmus a lidi reagují jako: „Co to sakraaaaa…!“Myslím si, že to, co je na té písničce tak super, je, že ji vnímáš jako „fakt současnou“, takže je to pro mě hodně vzrušující.

Kdy ses rozhodl z toho udělat singl?

V podstatě okamžitě, jakmile jsme to dodělali. Bylo to trochu jako: „No, tohle je ono.“ Jsou tam čtyři nebo pět fakt očividných singlů, ale když jsme dodělali tenhle, byl speciální. Jako že to musí být pravý.

Takže název singlu nikdy nebyl ve hře?

Určitě byl ve hře. Velmi zajímavé je, že to byla první písnička, která byla pro album udělaná. Když jsem kvůli tvůrčím rozporům opustil mé předešlé vydavatelství,  začal jsem vyrážet po L.A. a potkávat písničkáře (skladatele písní) a producenty a prostě experimentovat, a napsal jsem písničku a vzal jsem ji Max Martinovi a Shellbackovi jako jakýsi (umělecký) záměr. Pracoval jsem s Maxem už předtím, tak jsem jim pustil tuhle písničku a oni oba reagovali jako „Tohle je fakt super, vokálně jsme tohle od tebe nečekali. Zníš jinak…. Jsi na novém území.“ Byli fakt nadšení a řekli, že se mnou chtějí udělat celé album, což byla hudba pro mé uši, protože prostě miluju celou jejich práci s Britney, Kattie Perry, Maroon 5, Taylor Swift, Arianou Grande, víte, začátky N-Sync, Pink, kterou miluju, miluju, miluju. Víte, že Pink napsala Whataya Want From Me. A Shellback vlastně dělal druhý single, který si z toho alba vedl velmi dobře, což bylo If I Had You. Tihle dva jsou něco jako mí šampioni a je to formule, která funguje. Jsou s přehledem nejlepší (nejdražší) tým v oboru.

Speciálně v hudbě, která se propojuje s masovým publikem.

Přesně, víte, můžeme se bavit o tom, že jsem komerční a tuhle a támhleto, ale jako umělec se chcete propojit s publikem, chcete lidi bavit, chcete se jich dotknout, a oni vědí, jak na to. Max má téměř psychickou schopnost rozumět tomu, jak uši slyší hudbu… Jak spousta různých uší slyší hudbu. Hodně se to blíží přístupu „méně je více“. Je to v podstatě jednoduché, přestože to provází mnoho složitostí.  Jsou to velmi rafinované složitosti. Je to génius.

Jak blízce spolupracujete?

Velmi blízce. Celý proces vlastně začal ve Stockholmu…  Strávil jsem tam dva měsíce. Bylo to zajímavé…  Můj čas tam mi umožnil se skutečně soustředit a přemítat nad svým životem a o čem chci psát. Strávil jsem tam taky spoustu času sám venku, což bylo sladkobolné, ale dobré na získání nápadů a srovnání si, kde se v životě nacházím. Pár nocí jsem si taky vyrazil, jasně, a mám Stockholm rád, lidi jsou tam fakt super.

Měl jsi víc času si vyrazit a užít si, když jsi byl na turné?

No, musím se o sebe starat. Queen show byly pěkně s plným nasazením, takže jsem musel hodně dobíjet baterie. Ale jo, vyrazil jsem si, jsem společenský motýl. Fakt jsem si zamiloval Amsterodam, dokážu si představit, že bych tam jednoho dne bydlel, má tak fajn vibrace, je tak milý a lidi jsou tam opravdu pěkný. Byl jsem letos hodně v Londýně a chodil jsem do Circle Berzerke a do Chiltern Firehouse, což je super skvělé místo. Spřátelil jsem se s Jodie Harsh, kterou už jsem vlastně chvíli znal, ale trávil jsem s ní víc času, když jsem tu byl. Myslím si, že bych tu mohl žít taky, mám rád to prostředí. Jen bych si přál, aby tu víc svítilo slunce.

Queen tu mají zjevně masivní fanouškovskou bázi, ale na Nový rok, po tvé televizní show s nimi, jsi byl nejgooglenější jméno ve Velké Británii. Jak ses cítil?

Bylo to velmi vzrušující. Měl jsem tu v rádiích pár věcí z prvního alba, ale nebyl jsem nějak zvlášť rozpoznatelný. Bylo to druhý den po té novoroční show, když jsem šel domů – ve slunečních brýlích, protože ta noc stála za to – zastavili mne na ulici pětkrát. Měl jsem navíc kšiltovku, takže jsem si říkal: „Sakra, ta show splnila svůj účel!“ (zasměje se) Být s Queen v televizi pro britské publikum, vítat Nový rok ohňostrojem, to byla prostě velká pocta. Předtím jsem byl prostě ten americkej kluk, takže jsem se toho dne cítil jak adoptovaný dítě.

Jak tě ovlivnili Queen?

Myslím, že stylisticky je moje hudba dost odlišná. Neklasifikoval bych tohle album jako klasické rockové album, ale znovu – to, co dělalo Queen tak geniálními, bylo, že se nedrželi pouze jednoho žánru, že skutečně experimentovali s mnoha odlišnými zvuky. A srdcem toho všeho bylo skvělé psaní písní. Ze Save Me můžete odebrat veškerou produkci a melodie je tak silná a emoce tak upřímné, že by obstála i dnes s jiným zvukem. Myslím, že to hlavní, co jsem se naučil, když jsem s nimi byl na turné, je, že emoce a upřímnost jsou nadčasové.  Na tomhle albu jsem chtěl být opravdu otevřený, opravdu skutečný, upřímný a ukotvený; není tak teatrální. Myslím si taky, že je super, že na tom albu je super, že má mnoho dimenzí, když si to tak říkám. Ty písně, když se skutečně podíváte na ta slova, tak to není jen nafouknutá výplň. Je to pohled na sebe do zrcadla s tímhle: „Mám tuhle vlastnost, na kterou nejsem zrovna hrdý… To jsem podělal… Dnes večer jsem zase sám… Život není takový, jaký jsem si myslel, že bude…“ Kladem mnoha písniček je, že přestože začínají na místě, kde se díváte zpátky, jsou v tempu a mají tu svou skvělou energii a přimějí vás tančit. Doufám, že album umožní všem těm lidem, kteří také přemýšlejí nad těmito věcmi, aby v něm našli nějakou léčbu a přijali skutečnost, že možná nevědí vše anebo nejsou přesně ti, kdo jste si mysleli, že jsou, anebo nemají takový život, jaký si mysleli, že budou mít, ale přijmou to, co je, a většinu toho zvládnou.

První singl je mimořádně temný.

Ach, je skutečně temný. Pro některé, kteří naslouchají slovům, je temný. V minulosti jsem dělal spoustu výstředností a nosil ulítlé oblečení – peří a flitry – a moc jsem si to užíval. Svým způsobem jsem vyrostl v myšlení, že každý den je Halloween, ale jak jsem stárnul, v posledních pěti letech, tak jsem se přes to trochu přenesl. Myslím si, že to bylo moje mládí, vyjadřoval jsem se určitým způsobem. Za tu dobu jsem se začal víc zkoumat, už to nemusím dávat tak najevo, cítím, jako by to bylo nyní ve mně. Nevím, jestli to dává smysl. Prostě mám pocit, že to nemusím všechno dělat a být neustále přehnaný, abych ukázal, kdo jsem. Cítím se mnohem sebejistěji a pohodlněji ve své kůži. Všechno to byla tak trochu maska a v tu dobu to byla kreativita. A taky možnost dělat si co sakra chci a být rebel – ale taky jsem se za to trochu schovával. Teď se nacházím na místě, kdy je mi pohodlnější být přirozený a dovolit lidem to vidět. Doufám, že to vidí.

Nebojíš se, že tvoji fanoušci si budou myslet, že uzpůsobuješ image komerčním účelům?

Když už nic jiného, bylo na tom příliš práce. Bylo to MNOHO hodin strávených nad účesem a make-upem… Snažím se zefektivnit svůj život! (Smích) Prostě jsem se naučil, že to za to NESTOJÍ! Myslím si, že je to taky o trendech. Když začínal Idol, pamatujete si „emo“? Všichni na MySpace měli vyžehlené vlasy a svůj make-up a fotili se shora. To se mi v tu dobu prostě líbilo; spousta těch věcí kolem Harajuku japonskejch kluků. Líbil se mi ten styl, říkal jsem si prostě, že je to ujetý. Teď jsem na jiný věci, protože trendy se s časem mění. Když se kdokoliv z vás čtenářů podívá pět let zpátky – na svůj účes nebo co jste nosili – všichni protočíme oči, co? Já opravdu koukám na svoje pět let staré fotky z červeného koberce a říkám si: „Co jsem si to SAKRA myslel?!“ Tam jsem se tehdy nacházel. Taky jsem tím vším byl zaskočen, když jsem začínal. Je lehké nahodit obal sebedůvěry a naparování, víte: „Vezmu si tenhle FAKT bláznivej ohoz, protože si TAK věřím,“ ale ve skutečnosti si myslím, že jsem se snažil pohřbít všechnu tu energii, která se na mne soustředila v plné palbě, a protože už se v tom cítím o něco uvolněněji, myslím, že moje vizáž už tak vypadá taky.

Jak si myslíš, že tvoje sexualita ovlivňuje tvou hudbu?

No to jo podobné jako to, o čem jsem celou tu dobu mluvil. Nemám potřebu už tolik sám sebe vysvětlovat. Lidé vědí, že jsem gay, a jsem z toho nadšený, jsem za to rád a už to nemusím vysvětlovat. Ze začátku jsem se cítil, jako bych to musel svým způsobem bránit, zvláště v USA, kde je to i média zkoumají mnohem více. A to, že jsem vzešel z tak mainstreamové show, jako je Idol, byl pro některé lidi tak trochu kulturní šok. Určitým způsobem jsem si to vlastně užíval. Užíval jsem si tu skutečnost, že jsem „ten gay kluk“ a z počátku jsem to lidem metal do obličeje. Taky začalo být očividné, že se na to soustředili, a někdy to nebylo o muzice  – a já jsem do toho vstoupil především jako zpěvák, jako skladatel písní, jako někdo, kdo chce vystupovat pro lidi. To je pro mne stále to nejdůležitější. Takže to vnímám jako svou historii a jsem skutečně vděčný, že jsem měl možnost posunout věci dál a neustále o tom mluvit. A teď mám pocit, že jsem to dokázal a že mohu mluvit o jiných věcech.  Myslím, že většina LGBT komunity se mnou bude souhlasit, když řeknu, že nejsme definování svou sexualitou, jsme mnohem víc než to, jako gayové a lesby, jako bisexuálové nebo trans. Není to vše jenom o tom. Je to také o tom, jak jsme stejní jako jiní lidé. Myslím si, jak se přesouváme do téhleté po-gayovské (post gay) doby, stala se z toho už jen poznámka jako: „Jo, jsem gay, víme to. Mám rád roztomilý kluky, jó, jako ten další kluk.“ Pokaď až sahá hudba, je to všechno vyjádřené nepřímo. Napsal jsem písničku, která se jmenuje Another Lonely Night (Další osamělá noc), která je o tom, že schází někdo, s kým bych byl, a posluchači ví o tom, že myslím nějakého týpka, ale krása toho, že to dělám pro masy, spočívá v tom, že se s tím pocitem může ztotožnit každý. A já si myslím, že šestnáctiletá holka v Missisipi se může ztotožnit s tím pocitem stejně jako 30tiletý gay chlápek v Londýně. To je to „post-gay“: Neseparovat nebo nesdružovat nikoho, ale přivést lidi společně, abychom ukázali, že všichni procházíme stejným svinstvem, což je – myslím – stanovisko samo o sobě.

Myslíš, že to některé gay celebrity dělají špatně?

Ne, není na mně, abych soudil. Myslím, že každý má svou vlastní cestu. Myslím, že je tu prostor pro všechny a všichni mají svou vlastní barvu a svůj vlastní trik. Sam Smith – klobouk dolů – má úžasný rok, je to milý kluk, párkrát jsem ho potkal. Jsem za něj šťastný a jsem šťastný, že mu jeho sexualita nebyla velkým trnem v oku. Byl prostě: „Tohle jsem já a jsem s tím v pohodě, tak bys měl taky.“ A jeho písně jsou nadčasové a krásné a každý se v nich najde. Ten to jistě dělá správně.

Existuje bratrství mezi gay umělci?

Myslím si, že mezi mnou a Samem je určitě porozumění, něco jako „Nazdar holka, jak se máš?“ (Smích) Ale v maistreamu je nás vlastně jenom pár. Myslím, že tvoříme malou partu – doufám, moc jsem nás nepotkal. Myslím tím, že Elton John je úžasný, takové zlatíčko, a Boy George je taky neuvěřitelný. Už jsem s ním dřív poseděl a poobědval, je tak chytrý a prožil si toho TOLIK, a dneska se nachází (v životě) v dobrém, zdravém místě, miluje hudbu a dělá diskžokeje. Je opravdu stále napojen na pop kulturu.  Bylo fakt zajímavé si s ním povídat.

Kdo jsou tvé ikony?

Když jsem vyrůstal, Michael Jackson a Madonna… byli všechno, vizuální a teatrální, a miloval jsem Prince, Bowieho, Freddieho; George Michael a Boy George byli ikoničtí. Jsou to lidé, kteří si vytyčí svou vlastní cestu. Jsem fakt na lidi, kteří si vysekají svou vlastní mezeru na trhu. To je na úrovni pop hvězd jako koncepce. Vokálně miluju své divy: Arethu Frenklin, Chaku Khan, Patti La Belle… Jo, miluju své černé dámy.

Název alba The Original High,se odkazuje k tomu drogovému úletu na festivalu Burning Man, který tě přivedl na konkurz na Idol, mám pravdu?

Oh, to si myslíš? To je to, co je na tom svým způsobem fajn. Je to otevřené interpretaci. Podívej se na to takhle. Když jsem se nacházel uprostřed skládání, než jsem se upsal Maxovi a Warner Brothers, měl jsem své prostoje a trávil jsem čas s přáteli a vyrážel si. A jedna z věcí, které jsem začal pozorovat dokonce i mezi přáteli, byla, že mnoho z nás – obzvláště v L.A. nebo v jakémkoliv velkém městě, kde můžeš potkat tvůrčí typy – každý vypadal, jak když se honí za svým vlastním ocasem, jakoby lapen ve svém kruhu, včetně mne. Nebyl jsem schopen to formulovat ani pochopit proč, bavil jsem se s lidmi asi takhle: „Čím si to procházíme? Je nám přes dvacet, přes třicet, skutečně zajímavá léta, ale co je ten nervózní pocit, který nedokážeme setřást?“ Zjistil jsem tím, že mnoho z nás tohle zažívalo prvně, ty vrcholy, ty milníky adrenalinu a že trávíme zbytek času snahou zopakovat ten prvotní vrchol. Přestože je na tom něco sladkého, nostalgie je skvělá, je to také život v minulosti a neposouvá to vpřed. Tak jsem napsal tu písničku, tu titulní nahrávku, s těmi producenty, se kterými jsem dělal, a byl jsem tak nadšený, protože to opravdu úplně jednoduše uhodilo hřebík na hlavičku. Je to sladkobolné. Život je sladkobolný. Musíme mixovat dobré a špatné a přijímat obojí a je to součástí růstu. V přijetí je síla, kterou můžete čerpat, abyste byli upřímní sami k sobě a nestěžovali si na to. Přišlo mi to jako dobré shrnutí písniček, protože všechny písničky jsou o vrcholech, ať už přicházejí anebo odcházejí. The Original High je uzavřený kruh s Maxem: Whataya Want From Me je písnička, kterou ode mne mnoho lidí slyšelo jako první, takže se to vrací v kruhu k tomu nastavení s Maxem, a taky to zachycuje, co miluju na vystupování především. V byznysu mám hodně vrcholů a chvil, kdy jsem na dně. A je snadné ztratit ponětí, proč tohle děláte, takže jsem si, než tohle začalo, hodně ujasnil za pochodu. „Co vlastně chci? Proč to chci a proč to dělám?“ Protože nahoru se dostanete tím, že se… dotknete lidí.

No, to je titulek pro bulvár.

(Smích) Měl jsem na mysli propojení s lidmi. Obrazný dotyk! Proto to dělám, chci se propojit s lidmi, chci lidi bavit. Chci vzít ten dar, který jsem dostal, a podělit se o něj. Takže tohle album vnímám v mnoha směrech jako první album, způsobem, jakým bylo dáno dohromady, jakým bylo napsáno, jak bylo nazpíváno. Vnímám ho jako nové. Panenské.

 

Adamův nový single vyjde v dubnu a bude ho následovat album The Original High