Adam Lambert mluví o nové písni, novém zvuku a těch otřepaných drbech o porotcování Amerického Idolu
„Myslím, že se mluvilo o tom, že budu porotcem (Amerického Idolu) každoročně od té doby, co jsem tou show prošel,“ směje se druhý z osmé sezóny (Amerického Idolu) Adam Lambert, když se ho zeptáte na nedávné zvěsti, že by se měl přidat ke své kámošce a spoluzaměstnankyni hlavního režiséra Katy Perry za porotcovským stolem v Idolu obnoveném televizním kanálem ABC. „Nevím, odkud se ty řeči berou. Nemyslím si, že ze mne bude porotce Amerického Idolu. Ale tyhle spekulace mi vždycky zalichotí.“
Lambert bude za své zkušenosti z Idolu navždy vděčný („dlužím té show strašně moc“, říká), ale má stěží čas se pustit do pravidelného TV angažmá. Spolu s mezinárodním turné jako zpěvák Queen – kde jde ve stopách zesnulého skvělého Freddieho Mercuryho na stejně obřích platformách a získává si fanoušky v každém městě – právě vydal svůj nablýskaný rázný sólový singl, který nepokrytě a bez omluv nazval „Two Fux“ (Fakt někde).
Tento rockový valčík s názorovým vyjádřením, napsaný ve spolupráci s Trey Campbell, Big Taste a Adamovými dlouholetými přáteli Ferras a Sarah Hudson, představuje čerstvě na červeno obarveného showmana v jeho drzé, nablýskané a přemrštěné nejlepší verzi. A zní nanejvýš spokojeně ve své (vydatně tetované) kůži. Ve věku 35 let, po osmi letech pod někdy neodpouštějícíma očima veřejnosti a po pěti letech – kromě vlastní hudby – zároveň po boku Briana Maye a Rogera Taylora se Lambert proměnil z Idolu na ikonu – a ta role mu sedí, no, jako ty těsné červené kalhoty, které nosí s Queen každý večer.
U příležitosti vydání „Two Fux“ Yahoo Music odchytila Adama Lamberta, aby probrali ten vzkaz o vztyčeném prostředníčku a totální svobodě skrytý v písni, jeho pocity z toho, že je vzorem pro LGBT, dnešní děsivé politické klima, Prince, George Michaela, a jak moc se změnil svět od té notoricky známé noci na American Music Awards.
YM: Takže, název a poselství té písně není zrovna nejjemnější. Co tě inspirovalo?
AL: Jako na někoho, kdo je trochu neobvyklý, na mne leckdy pohlíželi jistí lidé poněkud úkosem. V tomto směru jsem na to zvyklý. V určitém úhlu tě to může ovlivnit – od té doby, co jsem vyšel z Idolu, jsem určitě měl chvíle, kdy jsem něco slyšel a nechal jsem se tím ovlivnit. Ale poslední dobou se nacházím v situaci, kdy si mnohem víc věřím a přesně vím, kdo a co jsem – a vím, co nejsem. Myslím, že můj poslední projekt (tanečně popově laděné The Original High v roce 2015) byl o snaze najít znovu to původní opojení, honbu a tužbu po nedosažitelném – nebo za tím, co si „myslím“, že chci. Nacházím se v kapitole svého života, která říká: „Víte co? Jsem, kdo jsem, a jsem s tím spokojený. Jestli se to někomu nelíbí, může vypadnout!“
YM: Řekl jsi, že ses víc kontroloval a žes to nechal plavat. Můžeš to rozvést?
AL: Myslím si, že po určitou dobu jsem se snažil lidem víc zavděčit. To jsem hodně utnul. Mám tím na mysli, že jako vystupující umělec to vždycky budu trochu dělat, ale teď se tolik nesoustředím na negativní názory. Teď si to chci dělat po svém. Je to všeobecný pocit jako „Ale jo, jsem dobrej. Namaste právě tady.“ Myslím, že jsem měl v minulosti období, kdy jsem si nebyl jist, zda jsem se skutečně s lidmi propojil, vidím mnoho různých hnutí pronikajících s novou generací – diskuze, které se vedou ohledně pohlaví, změny pohlaví, mužské versus ženské stránce, viditelnosti transsexuálů. Dnes je už úžasné povědomí, které lidem pomáhá porozumět jeden druhému a přijímat se navzájem, skutečně mne to inspiruje. Dává mi to naději a sílu dělat a říkat, co my přijde na mysl.
YM: Je těžké uvěřit, že je to jen osm let, kdys byl v Idolu, že skutečnost, že jsi nosil linky, byla na předních stránkách novin. Jako že to šokovalo lidi. Od té doby se změnilo hodně.
AL: Je to doslova a zcela jiné než před osmi lety. Nikdo netušil, zda to, že se otevřeně prezentuji jako gay, bude „fungovat“ – což mi přišlo směšné, jelikož pro mne to bylo, jako že nemám na výběr, prostě jsem. Ale byl jsem v branži, která nad celou záležitostí povytahovala obočí. Teď máme umělce, kteří jsou zcela komerčně úspěšní. Jako na těch zas*aných Amerických hudebních cenách, když jsem políbil kluka, to byl skandál – a fakt si nemyslím, že dneska by byl.
YM: Ten večer jsi dobře zbořil internet.
AL: Lidi prostě jen nevěděli, co dělat. Další den jsem byl odvolán z Good Morning America a v ABC zcensurovali ten polibek (se členem kapely Tommy Joe Ratcliffem), když se mne na to (zrovna) ptali, přestože těsně předtím ukázali, jak se muchlovala Madonna s Britney (na VMA). Jako: Cože?! Ten dvojitý standard byl šílený. Nemyslím si, že by to tak bylo teď. Bylo by to všem jedno.
YM: Myslíš si, že tvůj úspěch pomohl posunout tohle hnutí ohledně přijetí LGBT kupředu?
AL: No, myslím si, že jsem jeden z mnoha, mnoha a mnoha kousků. Jsem jedním z dílků skládačky. Chtěl bych říct, že potkávám fanoušky a dostávám zprávy přes sociální média a dostal jsem dost velmi milých pochval. Před pár týdny jsem mluvil s mladým a vycházejícím, queer hip-hopovým umělcem. Bavili jsme se online o tom, jak se chovat jako gay umělec v branži, a on řekl velmi hezkou věc. Řekl: „Když běžel Idol, byl jsem dítě a neviděl jsem v TV nikoho jako ty – kdo by byl jasně gay a byl oceňován za to, co dělá, z koho by si nedělali srandu. Díky tobě věřím, že být gayem neznamená připravit se o úspěch.“ Takže pokud je tohle pro lidi podstatné, tak jsem velmi vděčný za to, že jsem je inspiroval.
YM: Jakou inspiraci by si podle tebe měli vzít lidi z Two Fux?
AL: Říkal jsem si: Sakra, chci trochu odlehčit náladu. Pop může být poslední dobou dost ponurý, dokonce i můj vlastní z posledního alba byl trochu ponurý – a myslím si, že svět je teď taky trochu temný. Tak jsem si pomyslel: Proč lidi trochu nerozesmát? Jsem přesvědčený, že nálada v téhle zemi je v tuhle chvíli zajímavá. Určitě vnímám rebelství. Vztahy jsou napjaté a v této zemi je mnoho zájmů a konfliktů, jsme trochu rozděleni. Dokonce i situace ve světě je poněkud nervózní. Já mám pocit, že (Two Fux) má přesně takový nádech, který pomůže lidem, aby si sebou byli jisti, ale zároveň se s velkým úsměvem uvolní, protože sami sebe nebudou brát tak vážně. Byla to ta správná energie, o kterou jsem se chtěl podělit.
YM: Kdy od tebe uslyšíme další sólovou hudbu a bude podobná jako Two Fux?
AL: Řekněme, že se dělá na víc písničkách… Jsem si jistý, že bude letos další muzika. Jsem moc natěšený. Ten projekt jako celek se trochu víc vrací k mým glam-rockovým kořenům. Je to něco jako můj pohled na moderní rock. Na věci, které mám moc rád na mých oblíbených rockových hvězdách, na lidech jako byl Freddie (Mercury), Prince nebo George Michael – inspirovali mne zvukově i duchovně. Neohlíželi se. Dělali přesně to, co chtěli. A na tom teď právě jedu. Takže to je ta moje inspirace v pozadí projektu: někteří moji hrdinové a proč to byli moji hrdinové a čím pro mne byli hrdiny.
YM: V poslední době jsme ztratili příliš mnoho rockových hvězd. Potřebujeme nové.
AL: Pamatuju si, že když jsem se dozvěděl o smrti Prince a George a nedlouho před tím umřel Michael Jackson, pomyslel jsem si: Tihle byli přesně těmi, kdo byli. Oblékali se jako nikdo jiný. Nepodléhali trendům. Neupravovali se k obrazu cizích. Byli velmi odvážní v tom, že byli jiní, že byli odlišní. Vždycky jsem se rád takhle prezentoval, ale zároveň jsem vnímal těch posledních devět let vůči tomu jistý odpor. Cítil jsem, že určití lidé v hudební branži budou reagovat jako: „Eh, nevíme, zda to bude fungovat, je to nějak divné. Je to dostatečně komerční?“ Slyšel jsem takové věci. Takže vidět umírat tyhle ikonické rockové hvězdy mne donutilo brát to jako: „Víte co? Chci pomoct nést toho ducha. Myslím, jak jenom mohu. Nepřibližuju se úrovni těchto kluků. Ale chci nést toho ducha. Nést ten prapor rebelů.
YM: Na pódiu s Queen jsi věnoval Two Fux Freddiemu Mercurymu. Inspiroval nějak tu píseň?
AL: Chtěl jsem mu ji věnovat, protože když Freddie vystupoval živě, byl skutečně tak uvolněný. Dělal si přesně, co chtěl. Viděl jsem před lety nahrávku koncertu z Montrealu, kde měl na sobě mrňavý bílý šortky a byl bez bot a prostě se potloukal po jevišti – je to vlastně směšné. Je to, jako by byl dítě ve svém pokoji. Je krásné dívat se na záběry s Freddiem, protože byl na pódiu tak divoký. To je duch Two Fux. Něco jako: Je mi jedno, jestli se vám to líbí, ale mně se to líbí. Dělám si to pro sebe.
YM: Tvoje písnička moc dobře pasuje do seznamu písní Queen, skoro zní jako ztracená písnička Queen. A vypadá to, že publikum ji velmi ochotně přijímá.
AL: To jsme svým způsobem zjistili na poslední chvíli. Když jsem ji přehrával (Rogerovi Taylorovi a Brianu Mayovi) a oni řekli, že se jim líbí, bylo tam něco jako: „To není stylově vzdálené, že jo?“
YM: Neposunulo tě tvoje funkční období s Queen blíž glam-rocku?
AL: Vím díky turné s Queen, že jsem si našel svou kolej v glam-rocku, našel jsem si v tom světě publikum, takže i na to jsem určitě myslel ohledně stylu mé nadcházející hudby. Ale, víš, lidi fakt visí na žánru – což já nikdy nevisel. Rád naházím spoustu různých vlivů do jedné písně. Mám rád hodně různých hudebních stylů. A myslím si, že prostě musíte mít spoustu různých vlastností, abyste udělal dobrou show. Chci se prostě vrátit k tomu, co na hudbě miluju, a proč jsem se v první řadě na hudbu dal. To je ten hnací motor.
YM: Nepředpokládám, že by tě to trápilo, ale uvědomuješ si, že název té písničky jí zabraňuje, aby ji rádia nebo MTV pustila do éteru?
AL: Je mi to někde. (Směje se) Streamovací služby nemají censuru. To je vše, co mohu říct.
Překlad: @DrakulkaCZ
