Skip to main content

Rozhovor Adama Lamberta pro Di Weekend

„Nemusím ukazovat všechno, co umím“

 

Překlad: @DrakulkaCZ

 

Jan Gradvall zpovídal Adama Lamberta pro Di Weekend (2015-06-26)

Hlas na tryskový pohon udělal z Adama Lamberta hvězdu Amerického Idolu a zpěváka Queen, který přišel po Freddiem Mercurym. Ale na to, abyste se stali mezinárodní megastar, potřebujete silné hity – a s tím mu teď pomáhají švédští profesionálové. Jan Gradvall z Di Weekend se setkal s americkým umělcem při jedné z jeho mnoha návštěv ve Švédsku.

Adam Lambert

Věk: 33 let

Bydliště: Los Angeles

Zázemí (původ): Druhý v Americkém Idolu 2009. Show příští rok končí svým patnáctým ročníkem. Největší hvězdy, které byly touto show objeveny, jsou Carrie Underwood, Kelly Clarkson a Adam Lambert.

Nyní: Nové sólové album The Original High, nahrávané v Los Angeles a Stockholmu. Turné s Queen jako náhrada za Freddieho Mercuryho.

Adam Lambert dostal k cestě na vrchol švédskou asistenci

Kolik stojí hlas? To je abstraktní otázka, ale v případě Adama Lamberta je na ní přesná odpověď: 48 milionů dolarů. Než vyrazil před 4 lety na turné, jeho hlas byl pojištěn na sumu, která šokovala hudební svět. Zároveň je mnoho těch, kteří se hádají, že jeho hlasový rozsah má stejnou hodnotu jako nohy Lea Messiho.

Adam Lambert, narozený v San Diegu v roce 1982 (poznámka překladatele – je narozen v Illinois, do San Diega se přestěhovali, když byl Adamovi 1 rok), má hlas mnohem silnější a snad i s větším rozsahem nežli kdokoliv v dnešní populární hudbě. Meatloaf, který je sám známý pro svou kapacitu plic, ho zařadil do stejné ligy jako Whitney Houston a Arethu Franklin, na základě „té tryskající kvality v jejich hlase, která prostě unáší“.

Brian May řekl, že rozpoznal ten tryskový motor ukrytý v Lambertových plicích, když byl účastníkem Amerického Idolu 2009 a zpíval během svého konkurzu klasiku od Queen – Bohemian Rhapsody, neblaze proslulou svou náročností. Osmá sezóna Amerického Idolu tehdy končila dvěma finalisty, Adamem Lambertem a Krissem Allenem, kteří zpívali We Are The Champions spolu s Queen.

Z druhého se stal vítěz

Byl to Kriss Allen, kdo vyhrál finále Amerického idolu, ale byl to ten druhý, Adam Lambert, kdo se stal skutečným vítězem.

Když Freddie Mercury v roce 1991 umřel, Queen ho nahradili Paulem Rodgersem z Free a Bad Company, když se znovu spojili na turné po roce 2000. Ale po Lambertově vystoupení v roce 2009 v Americkém Idolu a po pěti letech s Queen Paulovi poděkovali a rozloučili se s ním. Od té doby zastává tento post Adam Lambert. Poté, co na jaře projeli Evropu, pokračuje na podzim turné v Jižní Americe.

Tři týdny po finále Amerického Idolu 2009 se stal Adam Lambert prvním a je stále jediným účastníkem show, kdo skončil na obálce prestižního rockového časopisu Rolling Stone. Titulní strana s Adamem v provokativní póze měla nadpis „Divoký Idol“. V tom samém interview prvně veřejně mluvil o tom, že je gay.

Snaha o mezinárodní průnik.

Ve Spojených státech se stal Adam Lambert velkou hvězdou. Jeho první album For Your Entertainment v roce 2009 dosáhlo na třetí místo žebříčku Billboard, Trespassing z roku 2012 na místo první.

Ale neměl skutečně velké hity, které by z něj udělaly hvězdu mezinárodní. To je něco, co by se mělo změnit letos v létě.

Na jeho novém albu The Original High, které vyšlo minulý týden, se Adam zaštítil – statisticky vzato – dvěma nejúspěšnějšími písňovými skladateli a producenty na světě: Švédy Martinem „Maxem Martinem“ Sandbergem a Johanem „Shellbackem“ Schusterem.

„Jeho hlasová kapacita je neuvěřitelná“, tvrdí Shellback.

The Original High se natáčelo ve dvou městech, která jsou v tuhle chvíli lídry, co se týče vývoje populární hudby: v Los Angeles a Stockholmu. Adam Lambert strávil dva měsíce v přeplněném studiu Wolf Cousin (vlčí bratranec) v (ulici) Roslagsgatan ve Stockholmu. Do tvorby alba bylo zapojeno celkem 19 skladatelů. To vytváří image boxu formule jedna pokrytého davem mechaniků a expertů, kteří dělají vše proto, aby motor bezvadně běžel.

Hořkosladké a umírněné.

Formule jedna je v tuhle chvíli zaparkovaná v Oscar’s Theatre na konci (ulice) Kungsgatan. Nahrávací společnost přehrává album fanouškům, kteří byli speciálně pozváni, takzvaným Glamberts, kteří se také mohou vyfotit se svým idolem a vzorem. Nejsou to teenageři, ale muži a ženy všeho věku. Všichni s příběhem, co pro ně Adam Lambert znamená.

Později se Adam Lambert usazuje do křesla. Upíjí vodu z dvoulitrové láhve, kterou s sebou všude nosí.

„Když létám, snadno se dehydratuji“, říká nízko posazeným hlubokým hovorovým hlasem, který jen naznačuje motor, který se v něm skrývá.

(Jan): To nové album je bráno jako hořkosladší a umírněnější než tvá dřívější alba.

(Adam): To je pravděpodobně proto, že jsem si prožil svou třpytivou a teatrálnější stránku osobnosti s Queen. S nimi jsem byl schopen pustit se do všeho. Chtěl jsem, aby album odráželo jinou stránku mé osobnosti.

(Jan): Co ses naučil od Maxe Martina a Shellbacka?

(Adam): Připomněli mi, jaké to je být nejenom zpěvákem, ale i posluchačem. Přemýšlet v první řadě o tom, jak vnímá písničku posluchač napoprvé a jak ji vnímá po padesáté. Pak zjistíte, že pravidlo „méně je více“ je dobré. Nemusím ukazovat všechno, co umím, mohu se držet zpátky.

(Jan): Je velký rozdíl mezi zpěvem na pódiu a zpěvem ve studiu.

(Adam): To je velmi pravdivé. Na mých dřívějších albech jsem přistupoval k nahrávání stejně, jako to dělám, když jsem na pódiu. Myslel jsem, že musím dělat živé vystoupení ve studiu. Přišel jsem z prostředí pódií, to je to, co znám. Ale teď se nacházím daleko od domova, v bezpečné a klidné atmosféře, a mohu být víc nohama na zemi a vypustit svou melancholickou stránku.

(Jan): V několika svých textech se odkazuješ na Hollywood – na starý Hollywood, nablýskaný ale zároveň taky někdy temný svět.

(Adam): Žiju v Los Angeles 14 let. Starý a nový Hollywood jsou stejná iluze. Lidé Hollywood nějak vnímají, ale ve skutečnosti je v něm mnohem více smutku. Teď jsem v pohodě, ale mám za sebou temné časy. Mám přátele, kteří přišli do města s velkými nadějemi a dravostí, ale pak narazili na zeď. Je tam toho spousta. Krize identity. Lidé, kteří sní o úspěchu, ale nejsou úspěšní.

(Jan): Co je „to původní opojení“, o kterém zpíváš v titulní písni?

(Adam): Je mnoho věcí, ze kterých můžeš být opojen. Přemýšlel jsem o návratu zpět k tomu, co vytváří tu žízeň. Může to být sám život. Může to být láska nebo sex nebo opojení z prvního vystoupení.

(Jan): Zopakovat to poblouznění

Adam se hodně napije vody

(Adam): Nebo jako v mém případě turné s Queen. Moje práce bylo vrátit publiku staré vzpomínky. Připomenout jim, proč si v první řadě Queen zamilovali. To je další z aspektů původního opojení, připomenout jim tu fantastickou hudbu, kterou Freddie stvořil.

(Jan): Ty zpíváš duet s Freddiem Mercurym na video obrazovce

(Adam): Ne přímo duet, ale jsou chvíle, kdy zpíváme spolu.

(Jan): V písničce Lucy zpíváš o mladém gangu pojmenovaném The Diamond Dogs (Diamantoví psi). To je celkem jasný odkaz na Davida Bowieho.

(Adam): Bowie je úžasný. Vyrůstal jsem u sbírky nahrávek mých rodičů. Pamatuju si, když můj otec prvně stáhnul obálku Diamond Dogs. Pro mě je Bowie skoro víc ikonou stylu než hudebním vlivem. To, co vytvořil, bylo jediné svého druhu. Tolik lidí si od něj vypůjčilo.

(Jan): Bowie také všemožně stíral hranice. Mezi rockem a diskem, mezi hetero a gay.

(Adam): Miluju celou glam-rockovou éru. Všechny ty hranice byly setřeny. Pro mne byly důležité i nahrávky mé matky. Měla spoustu Al Greena a takových věcí. Boba Marleyho. Hudba, na které jsem vyrůstal, byla hudba ze sedmdesátých let, hudba mých rodičů.

(Jan): Co dělají tvoje rodiče?

(Adam): Můj táta (Eber Lambert je norského původu) pracuje v mobilních komunikacích. Když jsem vyrůstal, pracoval ve Švédské firmě Ericsson. Máma (Leila Lambert) byla dentální hygienistkou.

(Jan): Spolupracoval jsi s několika charitami a mezi jiným podporoval státní školy

(Adam): Je to projekt nazvaný Dárcovská volba, který začal před patnácti lety. Jeho prostřednictvím můžete darovat peníze online na velmi specifické projekty a dokonce konkrétním učitelům. Chodil jsem do státní školy v San Diegu a vím, kolik peněz navíc tyto zdroje představují.

(Jan): Co jsi měl ve škole nejraději?

(Adam): Měl jsem rád angličtinu a dějepis, s matikou a vědami jsem měl problémy. Ale to, co pro mne bylo nejlepší, se ve Spojených státech jmenuje Nadrámcové aktivity – předměty nespadající do běžného učebního plánu. Mohou to být umělecké předměty jako divadlo nebo sbor. Pro mne to bylo v mém dětství klíčové. Je alarmující vývoj, kdy jsou zdroje pro tyto záležitosti osekány, když škola potřebuje ušetřit peníze.

(Jan): Tady ve Švédsku je stejný vývoj, bohužel.

(Adam): Je to neuvěřitelně hloupé.

(Jan): Kdy jsi začal zpívat?

(Adam): Začal jsem dělat různá muzikálová vystoupení, když mi bylo devět. Miloval jsem to.

(Jan): Bral jsi hlasové lekce?

(Adam): Ano, začal jsem s tím, když mi bylo asi třináct.

(Jan): Jak? Zpíval jsi stupnice?

(Adam): Ano, něco takového. Ale měl jsem fantastickou hlasovou kantorku, která mne neučila jenom techniku, ale i zpívání jako takové. Stala se z ní něco jako moje mentorka, představila mi všechnu klasiku: filmy, muzikály, nahrávky.

Učila mne o velkých zpěvácích, největších skladatelích. Svým způsobem jako bych měl vzdělání od předchozí generace.

(Jan): Je to poznat z tvého umění, aniž bychom to věděli.

(Adam): To je pravděpodobně pravda. Nesu si s sebou věci ze zlaté éry zábavního průmyslu, které mne naučila.

(Jan): Takže jsi během tvých hlasových lekcí seděl a koukal na videa?

(Adam): Ano. Učila mne i o gay historii, všechny ty ikonické záležitosti.

(Jan): Myslíš jako Judy Garladovou?

(Adam): Judy Garland, Lizu Minnelli, Barbru Streisand. Mám od ní úplné vzdělání. V tu dobu jsem si to ještě nechával pro sebe. Svým rodičům jsem to prvně řekl, když mi bylo 18. Ale moje hlasová kantorka to věděla, aniž by se ptala. Věděla to.

Také pokračuji v tom, že se dělím o vědomosti, které mi předala. Mám gay přátele, kteří si myslí, že všechno začalo s Beyoncé. Myslím tím – haló. Tak je učím „Tohle je Bob Fosse, tohle musíš vědět“.“

(Jan): V produkci jsou detaily, které trochu připomínají Boba Fosse. Luskání prsty. Pískání.

(Adam): Určitě. Věci, které se příliš dramatizují. Velmi Fossovské.

(Jan): Chodíš dneska na muzikály?

(Adam): Ne, trochu mne unavují. Spousta toho, co se dneska hraje na Broadwayi, se dělá hlavně pro turisty. Podstupují minimální riziko. Pamatuji si, když jsem byl dítě a viděl jsem Tommyho od The Who na scéně v San Diegu. To bylo neuvěřitelně cool. Byl to nervák. To je druh pódiových experimentů, které vyhledávám.

(Jan): Další charitativní projekt, který podporuješ, je The Trevor Project, který pomáhá LGBT mládeži.

(Adam): Trevor Project je úžasný. Zaměřuje se ne prevenci sebevražd. Kdokoliv může anonymně vytočit zdarma číslo a kdykoliv dostat pomoc a konzultaci.

(Jan): Je hodně těch, kteří tě vyhledají a vypráví ti osobní věci?

(Adam): Netušil jsem, jaký dopad bude mít na lidi, když jsem s tím šel po Americkém Idolu na světlo. Dostal jsem spoustu dopisů, fanoušci mi vyprávěli, jak jsem je donutil dívat se na věci jinak.

(Jan): Americký Idol dosáhl po celých Spojených Státech, daleko od velkých měst. Jak reagovala široká americká veřejnost na tvoje přiznání?

(Adam): Na cestě byly nějaké výmoly, ale jsem šťastný, když vidím, jak rychle se mění chování lidí. Další generace už se tím nebude muset zabývat. Pro ně je to už pasé, prostě to setřásají. A to je přesně to, čeho chci dosáhnout.

 

 

Zdroj: http://adamlambert.se/adam-lambert-interview-in-di-weekend/

 

shimoli

Author shimoli

More posts by shimoli