My Bowie: Adam Lambert

Můj otec je velkým fanouškem Bowieho a když jsem se poprvé začal zajímat o to, co poslouchá, vytáhl album ‘Diamond Dogs’. Ten obal byl prostě tak cool a úžasný a zvláštní. Navíc, já jsem měl vždycky rád Halloween a kostýmy a když mi otec přehrával to album, myslel jsem si, “Oh, tohle je o Halloweenu”. Bylo mi asi 8 nebo 9, ale osobně  jsem opravdu nezačal oceňovat Bowieho až dokud mi nebylo něco málo přes dvacet, když jsem se začal zajímat o glam rock. Osvítilo mně to – nezajímal jsem se o drag, nechtěl jsem se převlékat za ženu, ale chtěl jsem vyjádřit mé pohlaví a uměleckou identitu jinak než to dělal hlavní proud. Bowie byl klíčovou inspirací.

Bylo to o příměsi androgynie a tohle bylo to, co bylo tak fantastické na jeho pojetí – on byl jednou z prvních hvězd, které opravdu razily myšlenku, že sexualita není černá a bílá, ale že je to o objevování. Později, když konečně v 80 letech prorazil v Americe, když dělal s Nile Rodgersem na ‚Let’s Dance‘, jeho vzhled se přesunul více k mužskému vnímání. Když ale vezmeme v úvahu, jak daleko se posunul v tom předchozím desetiletí, dává to jeho mužství podtón provokativnosti a záhadnosti.  Já vlastně miluji ‘Young Americans’ tak moc proto, že to bylo album, ve kterém skočil do filadelfského soulu (Philly soul = Philadephia soul: http://en.wikipedia.org/wiki/Philadelphia_soul, pozn. př.) a to album je hodně funky a rytmické; slyšet někoho s jeho smyslností hrát tohle je opravdu inspirující.

Zdroj: My Bowie: Adam Lambert